Chuť třešní: Dialog muže a jeho duše

Íránská kinematografie patří ke světové špičce už od 60. let. Jeden z prvních mezinárodních průřezů si vysloužil snímek Gaav teheránského režiséra Dariushe Mehrjuiniho, který se zaměřuje na formulaci prostých námětů namísto strojení překombinovaných motivů v souhře s přebujelými akčními scénami. Podobnou láskou k dvojznačnostem, upřímnosti, nevyřčenosti a jednoduchosti nápadu by se dal definovat i film Chuť třešní režiséra Abbáse Kiarostamího.

Íránským industriálním venkovem projíždí bílé osobní auto, je po poledni a za okénkem řidiče se rozpíná nahnědlý kolorit podzimní, vrásčité a kamenité pouště. To jsou prvky, které přidávají na těžkopádnosti následujícím dramatickým ač poklidným dějům a dokreslují postavu řidiče Badího, jenž sám bloumá po prašných cestách, poskytuje svezení kolemjdoucím a nabízí peněžitou odměnu výměnou za asistenci při jeho sebevraždě.

Úkol je přitom zdánlivě prostý a výdělek v každém případě zcela jistý. Badí v každém případě vysvětluje, co a jak má jeho služebník vykonat. Stačí se jenom k ránu dostavit k propadlině, ve které si Badí vykopal jámu. Třikrát zavolat jeho jméno, aby se ujistil, že je Badí skutečně po smrti. V případě, že by se ozval, aby mu pomohl z hrobu ven, a pokud by jeho volání zůstalo bez odezvy, aby sestoupil dolu a hodil na něj dvacet lopat hlíny. Jedná se o delikátní práci a Badímu vysoce záleží na jejím správným vykonáním.

Na povrch vyvstává etické dilema, které je jen umocněno islámským pohledem na připomáhání k sebevraždě. Badí si podprahově vybírá osoby, které mají co do činění se smrtí, a tím pádem adepty s lepšími předpoklady, že jeho situaci pochopí, budou s ním schopni vést smysluplný dialog, a nakonec mu snad i pomohou. Na své cestě hovoří s lidmi z různých společenských vrstev různého věku a různé výchovy: s mladým kurdským vojákem, s afghánským teologem a s tureckým taxidermistou.

Ve filmu ani v životě nemám rád lhaní. Nemám rád nepravdivé emoce, uměle vyvolávané napětí. Nemám rád, když se divák cítí vinen, že něco nepochopil, že něčemu nerozumí. Ne rad lidem vyprávím pohádky; doba Šeherezád už skončila. Nemám rád, když děj diváka příliš vtáhne – lepší je, když si ve filmu nachází vlastní obsahy. Zároveň nechci měnit ničí myšlení. Život je už sám o sobě dost komplikovaný, proto se snažím své filmy naopak nekomplikovat.

Abbás Kiarostamí
Badí (Homayoun Ershadi) na své cestě íránským venkovem; pohled na zadní sedačky je ve filmu vzácný, seděl tam totiž režisér Abbás Kiarostamí

Abbás Kiarostamí ve svých filmech rád udržuje odstup diváka od postav. Navozuje ho absencí akčních a okázalých dramatických zvratů, stylem kamery, kompozicí scény a využitím realistických prvků. Kvalita Kiarostamího umění spočívá v experimentálních postupech, sofistikovaných dějových vynechávkách, racionálním odstupu, dialogových odmlkách a v relativní plynulosti tempa odvíjení příběhu, která není uměle vyvolána kamerou ale okamžikem situace. Kamera v Chuti třešní je poklidná, v některých scénách až hypnoticky poetická. Kamera opustí interiér vozidla jen zřídkakdy. Signifikantní hudební stopou nejsou písně, ale okolní šum materiálního prostředí; šumění písečných dun, rachot motoru, otřesy z kamenolomu, skandování vojáků, který dobarvuje kompozici díla, podtrhává dramatickým způsobem daný okamžik mnohem lépe než píseň a dodává tím přidanou hodnotu v duchu realistických dokumentárních postupů.

Vakuum mezi divákem a dynamikou postav Badího a jeho spolucestujících je prostorem pro kritické úvahy. Odstup od zastřených ústředních motivů vytváří místo pro spekulace. Z jakého důvodu se Badí rozhodl spáchat sebevraždu nevíme, stejně tak zdali se mu ji podařilo provést tak, jak si přál. Minimalistický skelet filmu vytváří podhoubí i pro další plejádu otázek. Proč Badí mluví nejen o svém přání být pohřben? Chce se hovořením s lidmi sám utvrdit ve svém záměru spáchat sebevraždu? Chce, aby mu jeho sebevraždu někdo rozmluvil?

Dílo Abbáse Kiarostamího lze vnímat jako existencionální rozepři života a smrti, z geopolitického hlediska lze tento film chápat jako poklidnou sociální kritiku vyvřelou z konzervativních praktik porevolučního íránského systému. Snímek staví zrcadlo nejen íránské, afghánské, kurdské či jakékoliv jiné komunitě, ale dává zpětnou vazbu i samotnému filmovému průmyslu prostřednictvím využití nových praktik a reinvencí starých formátů. Za povšimnutí stojí i kontextuální průnik se staroegyptským textem Dialog zoufalce a jeho duše.

Chuť třešní rozhodně není typický road movie. V přeneseném slova smyslu je ovšem jeho čirou podstatou. Badí na své cestě překlenuje závratné propasti mezi počátečními mondénními rozhovory k směrodatným dialogům o svém životě. Čelí nástrahám až okusí chuť třešní.