7/19 Rimini

Stopem, s láskou, spacákem a deodorantem. Frodo Kuthan se vydal na pouť ke středozemnímu moři. Podaří se mu smočit jeho ladnou hnátu v moři dřív než ho dohoní pracovní povinnosti?

16. 7. 2019

Takže tu máme zase další porušení GDPR, počáteční oťukávání, kde se postupně oba dozvídáme cenný intel z obsahu občanky toho druhého. Když si už konečně prozradíme i čísla bot našich matek, začínáme si být na pupek jistí, že ani jeden z nás neplánuje toho druhýho shodit v pytli do pangejtu. Cedulka na autobáhnu ukazuje stodvacátej kilometr a to je ta velkorysá chvíle, kdy s údivem zjišťujeme, že vzdálenost mezi Alfou Centauri a Procyonem není zas tak velká a jako by mezi náma celou dobu existovala nějaká forma galaktické pupeční díry. Počkej, říkals, že mám vystupovat tady? Sakra, jsem to úplně vytěsnil. Tak díky a čus! Sakra. Nemám kontakt.

Jo, jedu stopem. Ahoj.

– Hallo, sehr dank. Ich bin Jakob, wo fährst du, ob ich fragen soll?
– Nach Süden, und dir?
– Je nachdem…
– Abenteuer! Ok, nimm Platz

kéž by každá počáteční slova zněla nějak takto

Přespat u krásného, blankytně průzračného jezera uprostřed Alp má své kouzlo… Mileniál mého ražení ovšem okamžitě nachází vady na kráse určené k reklamaci. Místa na insťaselfíčka na hovno, kvůli signálu by tu Kryštof Hádek zpíval ještě dneska, u studený vody místo stáda milkakrav roje komárů. Takže nic moc, říkám si.

Stan, říkám si.

17. 7. 2019

Ráno. Ne v Kastilii, v Dobrých Jitrech ani v Marienbadu, nýbrž stále u Měsíčního jezera. Příliv naštěstí neodnesl můj stan daleko od břehů a odvrátil tak, jinak zcela jistou, environmentální katastrofu v podobě roztroušení mých věcí po širokém biotopu kárských jezer. Na druhou stranu, voda mi vzala ponožky, takže k jisté pohromě Exxit Sockez došlo.

Přede mnou se rozklenul pathos. Takže dobré ráno.

Všechny cesty nevedou do Říma. Existuje jedno místo, kde úplně všechny cesty vedou do Salzburgu. Vítám se v Salzburgu.

Aha, touhle výpadovkou se dostanu akorát tak do centra, slečna říká, že v tuhle hodinu tudyma stejně nikdo nejezdí, tenhle exit vede jenom na předměstí, tamten kruháč má jenom jeden výjezd, fakt tamta pětiproudá dálnice vede do pole? Skvělý, reinkarnace Pirny v akci.

Zbožňuju, když se někde zaseknu.

Zbožňuju, když se někde zaseknu.

Hurá! Německo.

Ne, moment, tahle mě chce vzít zpátky do Salzburgu… NE!

A8 střídá A13, Německo zas střídá Rakousko, od Salzburgu už v dostatečný vzdálenosti. Neprší, nefouká, lidi mávaj, auta problikávaj, takže pohoda.

18. 7. 2019

200 km a přespávačka za pangejtem v těsném sousedství krabičky od Big Macu. #tochces #jetovtobe

Mezi trampery panuje přesvědčení, že k největšímu propojení s okolím nedochází ve chvíli, když civíte z dřevěný vyhlídky, na kterou jste se vyškrábali se svou třídou potom, co jste vyplázli tři éčka, ale při úplně pitomejch a monotónních úkonech – teď si třeba čistim zuby a sleduju něco, co se dá nazvat jako horský ping pong. Mlhavé opary jsou míčky, dálnice táhlou síťkou uprostřed, hory pálkami a větrné proudy flow.

Sleduji taktéž, kolik špatných řádků jsem tu už vyprodukoval a že jsem nebyl pravděpodobně jediný neboť je tu nálepka Hitchhiker’s choice 2006

Vyčistit zuby, setřít rosu z tropika a kolejí a jede se dál.

Další auto. Pokračuje se na jih do Verony, celou dobu přemýšlím a snažím se marně přijít nato, co mám s Veronou společného. V hlavě mi vyvstává jedna věta, nekonkrétní, nesourodá, teatrálně pronesená.

Psanec: Povězte nám, zda máte v ostatek co před sebou?

Valentin: Nic, nežli osud svůj.

Psanec: Pak vězte, šlechtici jsou mezi námi, jež bujnost nekrocené mladosti ze spolku řádných lidí pudila. Já sám z Verony puzen byl, že jsem chtěl odvést děvu, kteráž dědice a blízká příbuzná jest vévody.

Psanec. Já opět z Mantovy, a pro šlechtice, jejž ve své vášni do srdce jsem bodl.

William Shakespeare: Šlechtici z Verony

Mezitím mi moji italští spolucestující dávají svolení k výběru hudby; na jejich přání se vrhám do okupace reproduktorů a pouštím českou hudbu. Kato, Ventolin, Zrní, Werich selhali. Ivan Mládek ne.

Takže merci za to, že jsi Ivo a Ivane. Jožin žije i po těch letech. Hlavně teď kvůli vám má jeden pražák, kde spát a přepisovat tenhle deník.

Je tu lednice, plno kabelů, počítač a hafo vtipných Italů, kterým nerozumím ani slovo.

19. 7. 2019

Je to asi vrozená vada, jinak si to nedokážu vysvětlit. Ležím na kavalci, jenž stále a stále objevuje nové významy slova ‘vrznout,’ a proklínám se, že jsem se zase na návštěvě probudil jako první. Nikdy nezáleží, kolik toho vypiješ, u koho jseš, kdy si na tu matraci lehneš a co na ní děláš. Vždycky se ráno probudíš první a cítíš se jako Marat naloženej ve vaně octa. Takže dobré ráno.

Pro tyto příležitosti už mám sestavený checklist. Intervaly mezi jednotlivými položkami se sice různě liší, schéma je ale vždy stejné.

  • Probuzení – obhlídnutí situace, self-blame
  • Racionální rozhodnutí – čučim do stropu, nevydám ani hlásku
  • Záminka vstát – nevydržim to
  • Snaha – snažím se nikoho nevzbudit
  • Selhání – šlápnutí na kostku lega, uklouznutí po papíru (má to mnoho podob)
  • Probuzení – dalšího člověka a cyklus se zpravidla opakuje

Jsem rád, že se nemusím starat o spot na stopování. Mám tipy, odvoz k výpadovce a jednoznačné doporučení: “You shouldn’t go to Venice, it’s a tourist’s nightmare; pickpocketing and firmly overpriced stuff everywhere.” Takže si postojedenasedmdesáté Benátky odpustím a už si to štramákuju na Modenu a Boloňu.

Po 15:00 v Boloně, to není špatnej výkon na lehce zapáchajícího buřta se znalostma italskýho jazyka ledatak z jídelního lístku sekce pizz. Ironickou shodou okolností jsem z Carpi jel až do Boloňy s Turkem, co se rozhodl odstěhovat blíž ke svým příbuzným; a tak se záhy ocitám na předměstí Boloňy s několika pidemi s ovčím sýrem.

Od Turků už je to prý jen rovně, stačí se držet téhle silnice a dovede mě až k rivéře. Prý nemám vyjíždět na dálnici, jednak vede paralelně a za druhý je placená, takže po ní místní ani moc nejezdí. Hlavou mi prosviští loňský obraz z Řecka, kde to funguje dost podobně. Ještě mi mezi dveřmi hodí pořádnej kus kartónu a od standardizované stopařské idylky nás dělí už jen svatba s jeho dcerou.

Italský venkov mě uchvacuje, nekonečnou planinu za levým okénkem lemují elektrické rozvodny, telefonní věže, sklady. Za pravým okénkem je situace jiná: drobné cihlové kapličky a kostely, fary, dvory a ušmudlané vesničky s opadanou omítkou. Ujedeme pár kilometrů a kolorit se zamíchá, promíchá a utvoří směsici úchvatné staronové zástavby.

Pak spatřím něco, co mi do této krajiny nezapadá. Ach ano, je to šumperák. V Itálii žije minimálně jeden Čech.

Líbí se mi, jak jsem navzdory středozemnímu komplexu schopnej ucítit štiplavě slanej vzduch už 60 kilometrů před pobřežím. Řidič moje nadšení nesdílí.

V Rimini sice nejsem, ale je přede mnou 11 kilometrů jižně. Rodný město filmového felátora ovšem nikdy nebylo moje ultima destinatio. Stojím na italský riviéře. Takže zítra ve městě!

20. 7. 2019

Poprvé jsem se v noci neprobudil zimou a poprvé se ráno nemusím přemáhat k vyvinutí jakéhokoliv pohybu. V pozadí šumí vlny, Rimini za humny a powerbanka hlásí tři čárky. Dobré ráno.

Asi je to zakřivením slunečních paprsků při dopadu na vnitřní vrstvu stanu, ale teprve teď mi dochází, že je sobota. Takže spíš šabat šalom.

Po písku je na celém světě sháňka, protože je ho kritický nedostatek, na východním pobřeží Itálie tomu tak zřejmě není. Zpátky si to zkrátím busem do Innsburgu, na tomhle místě chci nějakou chvíli zůstat.

Víkendy jsou vždycky línější a proto jsem líný i já. Do Rimini pochopitelně musím dojít pěšky, protože onen “excellent spot to Rimini” se ukázal jako past, kde v 11/10 aut projíždí akorát tak nicnetušící důchodci ve Fiatovi 500. Mé vizáži opáleného opeřence střihu Emira Kustoricy určitě krosna nepomáhá. Na silnici jsem se včas vykašlal a rozhodl jsem se do Rimini dojít po té krásné písčité pláži. Nelituji.

Cesta do Rimini je vyčerpávající, motivaci zrovna nejvíc neprospívá, když vidím pláž až u horizontu. I tak jsem se ale s jistými sebekajícnými pauzami, kdy jsem si párkrát vzteky kopl do písku (a pak ten písek pracně vytahoval ven), dostal do Rimini.

V Rimini se flákám.

Furt se válim.

Stav prakticky nezměněn.

Ta obří pláž pro turisty mě už nebaví a tak se vydávám na jídlo do města. Smutným faktem zůstává, že už jdu pět minut a dostal jsem se akorát do centra slunečníků…

U oběda přemýšlím o dalším postupu, vítězí moje únava a lenost a kupuji si jízdenku do Prahy, večer odjíždím s tím, že se fakt těším na pořádnej spánek.

Už jste slyšeli, že něco šlape jako italský hodinky? Já taky ne. #randomkuthanianjokes

Autobus je tu, takže dobrou noc!

Jojo, plány… Nakonec ti napíše Eliáš, že prý je dneska výročí Apolla 11 a ty stejně probdíš noc nad záběrama z přistání na Měsíci.

“We came all this way to explore the Moon, and the most important thing is that we discovered the Earth”

posádka Apolla po návratu na Zem

Je v ní úplně všechno. Vysvětluje, proč odmalička zbožňuju Star Trek a věřím v průzkum vesmíru. Protože ačkoliv se na první pohled zdá, že nás ty auta, vlaky, raketoplány odváží dál od domova, dál od našich životů, snů a plánů, ve skutečnosti nám pomáhají pochopit sami sebe. K sebereflexi potřebujeme odstup. A tak tomu je btw i na týhle cestě, čím dál mě to táhne od mýho domu a ode mě samotnýho, tím víc se o sobě dozvídám.

Dost už bylo úvah, díky NASA, díky za to, že prozkoumáváte každou minutu nejen pro sebe ale i pro celý lidstvo.

21. 7. 2019

Dobré ráno z Budějovic. Pot by se ze mě dal stírat stěrkou na okno, slečny přes uličku svoje procitnutí vnímají zřejmě stejně.

Negreilliho viadukt furt v nedohlednu, usínám a končím. Zas jednou.