Český žurnál: Hranice práce

Co má společného nemocniční prádelna, drůbežárna, supermarket nebo třídírna odpadu? To je otázka, jak vystřižená ze začátku špatného vtipu. Abychom ji zodpověděli, můžeme zcela bez skrupulí hovořit o špatném finančním ohodnocení, dlouhé pracovní době, neperspektivních vyhlídkách zaměstnanců do budoucna ale i o pocitu odloučení od okolí, jenž je srovnatelný s vnitřním rozporem vojáků první světové války na opušťáku v zázemí, jak píše Remarque v románu Na západní frontě klid. První dvě kritéria – podprůměrný plat a šibeniční směnný režim – navíc v drtivé převaze uvedených případů hraničí a překračují kontury českého zákoníku práce.

Točit dokumentárního snímek o porušování zákonů musí mít mnohé podobné s kovbojskou diplomacií – je nutné si udržet směr a myšlenku, ale současně je potřeba se neustále adaptovat toku nově vyvstávajících problémů. Problémů, které vycházejí ze samé podstaty zkoumání neprobádané, šedé zóny definované nepsanými zvykovými pravidly. V takovém světě jsou předsudky a podvědomé protence příkořím. Budíček nastavený do nočního jitra, oběd v plastikové vaničce, skrytá kamera v brýlích, nasazená maska uniformity každodennosti a hurá do práce – rafinovaná snaha Sašy Uhlové ve svém prvním novém zaměstnání zapadnout. Snaha, jež nakonec vyšla vniveč. Koho by napadlo, že takové drobnosti, jako jsou ranní cesta metrem (jež si pracovníci prádelny nemůžou dovolit) či nákup dotovaného obědu, mohou zhatit všechny přípravy a ohrozit krytí. To jsou právě ty nepředvídatelné situace, u kterých nakonec stejně musí novinářka Uhlová zaimprovizovat, nebo odhalit smysl své přítomnosti.

„Nerozumím tomu, proč mi moc nepomáhá to, že jsem tady jenom jako, že to celé není doopravdy. Už se nebojím vyzrazení, ale normálně se bojím, že na mě budou řvát. Když se Pamela naštve, hodí třeba k nohám celou přepravku plnou plastových vaniček…“

Saša Uhlová, úryvek z dokumentu

Dokument se rozhodně nesnaží odkrývat jen zákonné pochybení firem a bezzubost (i laxnost) českých úřadů při jejich odhalování. Pro plnohodnotný obrázek situace vychází Uhlová z ulity objektivity a odstupu definovaného novinářskou etikou a snaží se naladit na genius loci jednotlivých míst. Zkoumá fenomén po fenoménu, jako batole uvržené do neznámého i ona provádí na své cestě pracovním prostředím očima pozorovatele transcendentální epoché. Její „postranní“ poznatky tedy nejsou subjektivního rázu v dnešním slova smyslu – tedy založené na uvlastněných emocionálních výbojích, které mají ještě více divákovi naznačit, jak nuzné podmínky v práci jsou (jak jsem je ze začátku vnímal i já) – nicméně jsou naprosto křišťálově čistým výkřikem vjemů, ke kterým Uhlová dospěla poté, co ji práce natolik zmohla a vyčerpala, že získala nadhled. Proto jsou tyto „postranní“ poznatky pro diváka důležitějšího charakteru než strohá a simplifikovaná shrnutí na konci každého pozorování. Tím ovšem nijak nemíním bagatelizovat význam těchto výčtů pochybení, které by v ideálním případě mohly minimálně posloužit pracovníkům našich sociálních úřadů.

Dalším aspektem dokumentu je cit pro kontext. Hranice práce rozhodně není definitivně nakreslená linie u prahu dveří výrobní linky. Práce je součástí života, z toho důvodu se do něj vědomým i podvědomým způsobem přelévá. A proto se stěžejní část dokumentu skrývá v autenticitě koloritu změn dynamiky vztahů uvnitř rodiny Sašy Uhlové. Od prvotní podpory, přes tichou nedůtklivost, ke konfliktům až k bolesti z odloučení. Na její rodině je totiž názorně vidět, jaký efekt mají námezdní, agenturní zaměstnání na sociální vztahy jedince a jeho okolí – tj. jakým způsobem daného člověka izolují od okolí, zbaví ho zázemí a polapí ho tak v nekonečném kolotoči nízkopříjmových zaměstnání, protože práce se rázem stala jeho jedinou jistotou na světě a jediní, kteří to také chápou jsou jeho solidární kolegové z práce.

Dokument rozdmýchal usazené problémy. V politickém prostředí se začala znovu omílat otázka minimální mzdy a změna metod kontrolování podmínek na pracovištích. Do jaké míry je v silou státu zašmodrchané vztahy rozvolnit, nechává dokument ve skrytosti, ačkoliv nám dává jistá vodítka. Klíč k odemknutí ztrouchnivělých dveří lepších podmínek v práci totiž není zcela v kapse státu (ačkoliv se na něj dá lehce ukázat jako na nečinného arbitra.) Fragment odpovědi je totiž i v nás samotných. Do jaké míry vystoupíme z pohodlné nevědomosti, z Platónovy jeskyně, a budeme se na věci kolem sebe dívat bez ohledu na ostych a strach.