Border Lines: The Partition of Judaeo-Christianity

Soubor tří esejů vydaný pod názvem Border Lines: The Partition of Judaeo-Christianity [1] je v pořadí devátá kniha amerického profesora religionistiky a blízkovýchodních studií Daniela Boyarina. Ačkoliv on sám se považuje za ortodoxního Žida, jeho vztah k židovské identitě se upíná skrze ustavičné vyzívání vlastní víry – jeho díla jsou tím pádem často přijímána jako kontroverzní (viz Carnal Israel: Reading Sex in Talmudic Culture či A Radical Jew: Paul and the Politics of Identity) a sápají se po prvopočátcích judaismu jako takového. Tak je tomu i v knize Border Lines, kde se autor vrací hluboko do antiky, využívá nejnovějších studií, archeologických poznatků a přesahu tehdejších literárních děl ve snaze zviditelnit nehmatatelnou hranici mezi judaismem a křesťanstvím, která se v této době stávala silnějším a neprodyšným předělem mezi dvěma různými komunitami.

Border Lines se sestává ze tří částí. Mnoho aspektů – hutnost díla, hloubka některých myšlenek, u kterých jsem se musel nejednou zastavit, nalistovat konec knihy do poznámek, ale i jazyk, jímž Boyarin ve svých textech hovoří, mi při čtení působilo obtíže. Jelikož je ovšem každá z částí sama o sobě současně i soběstatečnou esejí, podařilo se mi stvořit o obsahu autorova sdělení jppřehlednější a ucelenější obrázek, neboť jsem ke každé ze tří částí přistupoval po individuální trase. V následujících kapitolách uvádím hlavní myšlenky a pozadí kontextu každé z esejí, tak jak mi vyvstalo v povědomí.

Making a Difference: The Heresiological Beginnings of Christianity and Judaism

„Kdy a proč se v judaismu objevil diskurz zvaný ‚minut‘ (hereze)?“[2] Toť je otázka, jež vyvstala hned v úvodu a položila základní kámen rozvahám první eseje. První minim Boyarin datuje do 2-3 st. o. l.[3] Jen stěží bychom je ale mohli podle dnešních měřítek nazvat heretiky, jednalo se tehdy o představitele ortodoxních židovských komunit, u kterých jejich učení nebylo v přímém rozporu s vírou a náboženským přesvědčením. K prohloubení názorové propasti ad hoc nedochází skokově, nicméně graduálně.

V druhé části úvahy se Boyarin uchyluje k Tana’im a raným textům Mišny a Tosefty. Spekuluje v ní, že sepsáním těchto listin se Židé snažili uchránit tradice a zvyky před všudypřítomným uvolňováním způsobenou protoformací křesťanství. Tato institucionalizace, kterou bychom mohli mylně považovat za kroky k ucelení jakési církve, je ovšem pouhou reakcí na sílící množinu pohanokřesťanů.[4] Nemalou roli ve vývoji přikládá řecké filosofii potažmo výstupnímu bodu řecké filosofie – hledání pravdy a typiku nazírání na svět. Ta se do formování křesťanské i židovské tradice promítla značnou měrou. Boyarin jako jeden z příkladů uvedl text Dialogue with Trypho, jenž je svou metodikou věrný řeckým dialogům a kterým se zevrubněji zaobírá v další kapitole o ukřižování logu. Logu – jak je znám z řecké filosofie.

The Crucifixion of the Logos: How Logos Theology Became Christian

Boyarin v této kapitole komentuje řadu textů. Mezi nejčastěji citované patří raný text Dialogue with Trypho – apologetický dokument Justina Martyra, jenž prezentoval křesťanství jako logické vyústění čekání na mesiáše a Ježíše jako právoplatného spasitele. Autor rozebírá tyto texty a poukazuje, na fenomén „Logos Theology“[5]. Teologie logu podle něj spočívá v překlenutí doktríny Boha v další podvojnou entitu – v transcendentní boží logos ve formě božího slova, boží moudrosti či boží spravedlnosti. Toto vnitřní božství, které se přeneslo do srdcí věřících se stalo pojítkem mezi Bohem a materiálním světem. Nejen proto se křesťanství profilovalo jako misijní náboženství otevřené pro všechny příchozí. Teologie logu byla v předkřesťanské a raně křesťanské době vlastní především židovské komunitě, nicméně od čtvrtého století se situace obrátila a jak píše Boyarin: „Židé, kteří dodržovali tuto doktrínu a křesťané, kteří se ji naopak rozhodli nedodržovat, nebyli považováni ‚ani za Židy, ani za křesťany,‘ byli to heretici.“[6]Tak dramatický obrat nezpůsobila jen probíhající helénizace a sílící snaha Židů separovat se od jimi proklamovaných heretiků, nicméně i řada dalších jevů a společenských tlaků uvnitř náboženské obce, které Boyarin odkrývá komentováním dalších děl, především Mišny a Gemary, a postupně se prodírá k tomu, o čem nasvědčuje název kapitoly: Jak se logos ukřižoval – tj. jak se postupně stal čistě křesťanskou záležitostí, zatímco judaismus zahájil nakračovat po dráze k rabínské tradici.

Sparks of the Logos: Historicizing Rabbinic Religion

Ve 4-5 st. o. l. se rozdíly mezi již diferenciovanými komunitami dále vyhrocovali, předěl byl znát nejen ve zvykové tradici ale i na hierarchii a přístupu k náboženství. Judaismus čelil konsolidaci křesťanské ortodoxní teologie a unifikaci termínu „náboženství“ jako takového. V reakci rabínská komunita vydala prohlášení, ve kterém jasně proklamovala, že judaismus není náboženství (v křesťanském slova smyslu) ale spíše stav židovství.[7] Horizont této teze se stal ústřední myšlenkou třetí části knihy. Boyarin si stěžuje, že koncept rabínského judaismu se zlaicizoval, oetiketoval štítky a v důsledku většině studentů uchází jeho imanentní podstata, která leží v pozadí zcela přirozeného vývoje trvajícího několik staletí, v neustálém reagování na každý záchvěv vědění; v komentování již komentovaného.

Boyarin celou knihu uzavírá postřehem, že nepovažuje judaismus či křesťanství pozdní antiky ani tolik za dvě různé větve téhož vycházející z jednoho kmene, ale že oba směry se ironicky shodují v jedné existencionálně důležité věci. A to ve věci, jak moc si navzájem protiřečí v pohledu na otázku – Co je to judaismus? [8]

Závěr

Daniel Boyarin o vývoji judaismu a křesťanství píše v duchu novohistoricismu, osobně jsem ocenil pasáže, ve kterých vysvětluje svou pozici a svůj vztah vůči probírané látce. Celé knize dodávají tyto vstupy, kde autor zčistajasna utne naraci a začíná vysvětlovat pozadí svých myšlenek na osobních peripetiích jeho zkušeností a bodů stavu bádání, jistý osobní esprit, díky jemuž jsem pochopil kontextuální přesah některých empiristických myšlenek hluboko za obrys vědního postupu ale spíše na bázi vztahu ke konkrétnímu fenoménů.

Při výběru knihy jsem dbal právě na tento transcendentní přesah do kontur filosofie a zjevování počátků, neboť mým druhým oborem je filosofie.


[1] BOYARIN, Daniel. Border Lines: The Partition of Judaeo-Christianity. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2004. ISBN 978-081-2237-641.

[2] Přeloženo z originálu: „When and why did the discourse of minut (heresiology) arise in Judaism? (str. 36, tamtéž)

[3] (str. 45, tamtéž)

[4] Přeloženo z originálu: Gentile Christians (str. 51, tamtéž)

[5] „Logos Theology“ používám ve smyslu použití v textu, dále překládám jako „teologie logu“ (str. 58, tamtéž)

[6] Přeloženo z originálu: By the fourth century, Jews who held such doctrine and Christians who rejected it were defined as „neither Jews or Christians“ but heretics. (str. 131, tamtéž)

[7] Parafráze originálu: „…Including rejection by the Rabbis of the category of religion, Judaism, as a name for Jewishness.” (str. 153, tamtéž)

[8] (str. 224-225, tamtéž)